Velikonoční Chorvatsko - Pula
Přes velikonoce je určitě nejlepší nápad jet se potápět. Ubytování zapykané, domluva s divecentrem Pula diving majlem bez problému.
Brzy ráno v pátek vyrážíme. Cesta bez problému až na frontu na Slovinsko-Rakouské hranici. Problém ale není papírového rázu, ale technického. Sjet tři pruhy do jednoho prostě nejde na první dobrou.
I tak jsme po poledni na místě. Ubytování klaplo bez problému, domluva v dive centru a umístění cajků také. Druhý den na ponory!
Modrá obloha, sluníčko peče už od rána. Vítr od moře je ale studený. První ponor v národním parku Brijuni. Viditelnost cca 6-8 metrů. Jako vždy na jaře v Choratsku. Kdo je zvyklý na metr až dva, je spokojený. Vode celkem studená, 13°C. Sucháč paráda. Zpět k ponoru. Dno pomalu padá do větší hloubky, jinak standardní - velké kameny, průrvy a roklinky. Tu a tam nějaká rybka. Potkali jsme máčku, skovanou pod kamanem. To mně potěšilo a navnadilo na další ponory. Pak na chvilku vykoukla, ale očumování ji nebavilo - opět se skovala. Pak pár langust. Druhý ponor na cca půl cesty zpět někde u Verudela poloostrovu. Přesnou polohu nemám. Opět kamenitá stěna padající volně dolů. Potkali jsme mořského ďasa. Apaticky se nechal fotit.
Druhý den jsou na programu ponory okolo ostrůvků - stěna u Fraškeriče a jeskyňky u Fratarski otok. Chladná voda, překvapující malý počet ryb a absolutní absence něčeho většího - poslední roky typické pro Chorvatsko. Jeskyňky znám z minula, v téhle viditelnosti nic moc. A když je před vámi hraboš něměc, je to skoro o ničem. Stěna je moc pěkná.
Zbytek odjíždí, já čekám ještě do pondělka. Ranní ponor na stěně Bombiště u Fraškeru. Jugo o sobě dává vědět a malý potápěčský člun sebou pěkně mrská. Dole u "stěžně", zapíchlého ve stěně, je opravdu mizerná viditelnost, cca 2-3 metry. Na druhou stranu je to lepší. Opět spatřen mořský ďas. A pár amfór. Na této stěně si pamatuji strašnou spoustu langust. Kolik myslíte, že jich tam bylo? Ani jedna! Odpolední ponory zrušeny - jugo.
Odpoledne couračka po Park Šuma Soline (Lesní park). A druhý den hajdy domů. Jako obvykle, když jedu z Chorvatska, leje a leje až do Rakouska.
Být divemaster v Chorvatsku je celkem na nervy povolání. Každý ponor se řešil nějaký technický problém. Naštěstí ne můj ani Tomáše. Ztracené ploutve (najít a nasadit), ztracené olovo (to se nenašlo, na loď nabrat nové), nemožnost se zanořit (potápěč nevyřešil sám, čekal na divemastra), ztracená flaška během ponoru (opětovně přikurtovat, potápěčka vypadala, jako když se brání) a nakonec nejlepší - němec signalizující ve 30 minutě v 27 metrech 50 v lahvi. Toho jsme si museli z divemastrem rozdělit, chvilku on, chvilku já.
