Boj o přežití?

9. únor 2008 VaDo

ilustrační fotoV souvislosti s odvysílanou reportáží na ČT 1 jsem se zamyslel nad svou potápěčskou minulostí. Nad svými pocity a dojmy, nad tím, jak jsem vnímal okolí a co jsem byl vlastně schopen vnímat. V reportáži se hovoří o nehodě na Bali. Nechci ji rozebírat, vyberu zde pouze jeden fakt. Potápěčka měla za sebou cca 30 ponorů. Ponor, kterého se účastnila, nebyl z nejlehčích.

Kurz jsem si udělal v roce 1999, takže z hlediska dalších podvodních mazáků jsem vlastně ucho. Po základním kurzu jsem si dal delší povrchový interval táhnoucí se rok. Potom jsem si dodělal AOWD. Od té doby se jezdím potápět několikrát za rok do slané vody a tu a tam se smočím i ve sladné vodě v Čechách nebo Rakousku. To jen úvod.

Když se začnu dívat zpět a snažím se vybavit, co vlastně si pamatuji ze svého prvního ponoru v moři, moc toho není. Popravdě jsem byl tak nadopovaný adrenalinem, že si toho opravdu moc nepamatuji. 20 minut mi uteklo jako voda. Zpětně si uvědomuji, že jsem měl problém rozeznávat kdo je kdo. Vláďu, tedy instruktora, jsem poznal snadno, měl jediný plnovous, ale zbytek ve skupině? Ani vlastně nevím, kdo byl můj buddy. Ale pak jsem si na náš záliv zvyknul a začal jsem jej i poznávat. Potom již následovalo několik ponorů jako certifikovaný OWD. Z těch si s pomocí logu již i pamatuji, kde byly, kdo tam byl se mnou a dokonce, kdo byl buddy.

Po roční přestávce následoval AOWD výcvik. Kupodivu jsem si opět schopen rozpomenout na většinu detailů z těchto ponorů. A pak se začaly kupit zážitky. První vrak. Taky z něj moc nemám. Musel jsem se na něj ještě jednou vrátit, abych si jej znovu pořádně prohlédnul. Nemyslím si že bych zmatkoval nebo se choval divně. Ale přece jenomm organismus napumpovaný andrenalínem, v neznámém prostředí, vstřebává a hlavně uchovává informace filtrovaně. Potom první spláchnutí proudem. Nebylo to nijak hustý, dalo se skovat, ale bylo to nečekaný. První hloubkový ponor kupodivu není nijak opředen tajemstvím a výborně jsem bavil. První drift byl výborný, ale přiznávám, že proud nebyl nijak silný a dalo se vše krásně ukočírovat. Ale stejně mám díky prvnímu spláchnutí z proudů respekt.

První noční ponor mně také strašně bavil. Ale pravdou je, že to bylo na známé lokalitě, kde jsme se dobře orientovali. Horší je to s prvním ponorem na Orlíku v šedivé kašičce. V půl metru tma, že nebylo vidět rozsvícenou baterku v ruce. První pocity mám naopak uloženy hodně dobře v paměti. Ale tenkrát se ve větší hloubce rozhled trochu otevřel a tak to nakonec nebyl tzv. přístrojový ponor (oči upřené na přístrojích, jinak nic okolo).

Myslím si o sobě, že nejsem zmatkař, nejsem ani kliďas. Se třiceti ponory bych se do proudu s tím, co vím dnes, asi nehrnul. Na druhou stranu, dovolená, Bali, asi už se sem vícekrát nepodívám, ...

Klíčová slova: potápění, pocity, ponory, první ponor, krásy potápění

Pokračujte ve čtení

Předchozí
Odkazy