Červnové výcvikové plavby na středním Jadranu
Dva týdny, dvě naprosto odlišné posádky. Spousta zkušeností.
Červen na středním Jadranu přinesl přesně to, co od výcvikových plaveb očekávám – spoustu nových zkušeností. Jen jsem netušil, že dva po sobě jdoucí týdny budou tak rozdílné.
Jeden byl extrémně intenzivní díky malému počtu lidí na palubě. Druhý ukázal, co dokáže motivovaná parta, která chce opravdu makat. A oba znovu potvrdily, že kapitánský kurz není jen o přístavních manévrech.
První týden – když se plány mění za pochodu
Na začátku bylo přihlášeno pět účastníků. Jeden z nich plánoval přivézt i manželku s desetiměsíčním dítětem. Na výcvikovou plavbu to není úplně ideální kombinace, ale našli jsme rozumný kompromis – během našich vyplutí měli zůstat na pevnině a pokud by vyšlo počasí i čas, mohli bychom je vzít na krátkou projížďku. Nakonec k tomu vůbec nedošlo.
Ještě větší změna přišla v úterý. Adam usoudil, že jachting nebude jeho cesta, a kurz ukončil. Ve středu jsme byli jen tři a v pátek musel další účastník odjet kvůli práci. Na lodi jsme tak zůstali jen dva. Na první pohled komplikace. Ve skutečnosti obrovská výhoda.
Každý manévr bylo možné opakovat znovu a znovu. Přistávání z různých stran, couvání, práce s lanovím, kotvení… Nikdo nemusel čekat, až na něj přijde řada. Tak intenzivní výcvik se jen tak nezažije.
Jirka s Tomášem si tak pravděpodobně odvezli vůbec největší počet odjetých přístavních manévrů, jaký se během našich kurzů dá stihnout.
Gratuluji!
To nejlepší přináší až neplánované situace
Nejcennější zkušenosti ale většinou nepřinášejí připravená cvičení.
Ve větru přes 20 uzlů se nám například zasekl rolfok. Následovalo klasické stažení geny, zakotvení, rozebrání rolfoku, oprava, opětovné složení a znovuvytažení plachty. Přesně situace, kterou si člověk nepřeje zažít poprvé sám někde uprostřed dovolené.
A pak přišla noční plavba. Blížili jsme se do oblasti mělčin a požádal jsem kormidelníka, aby sledoval hloubkoměr.
Ozvalo se: „Sedm… tři… dva…"
V první chvíli mi zatrnulo.
Během zlomku sekundy jsem přemýšlel, kde jsem neuhlídal jejich noční navigaci a jak jsme se mohli dostat z třicetimetrové hloubky skoro na mělčinu.
Pak mi došlo, že nekouká na hloubkoměr, ale na ukazatel síly větru. Úleva byla obrovská. A také několik dalších šedivých vlasů navíc.
Takové momenty se sice v učebnicích nepíší, ale právě ony učí budoucí kapitány správně komunikovat a ověřovat informace.
Druhý týden – když všechno zapadne
Druhý turnus byl přesným opakem. Sešla se parta lidí, která chtěla pracovat, učit se a posouvat se dál.
Bylo úžasné sledovat, jak se z lidí, kteří první den téměř netušili, jak funguje plachetnice, během týdne stávají sebevědomí členové posádky. Už věděli, co dělat, předvídali situace a začínali přemýšlet jako námořníci.
Právě tenhle progres mě na výcvikových plavbách baví asi nejvíc.
Chorvatsko nám ukázalo všechny své tváře
Počasí se postaralo o skutečně pestrý program. Zažili jsme letní vedra, silnou boru přes 30 uzlů, příjemný maestral i slabší jugo. Lepší kombinaci pro výcvik si snad ani nelze přát.
Nechyběly ani večery pod hvězdami daleko od světelného smogu nebo zastávky ve výborných konobách.
A samozřejmě přišly i technické výzvy. Na ostrov Žut jsme dorazili krátce po známém pádu mola a ani nás neminula oprava motoru našeho dinghy. Rozborka, vyčištění, sborka – a motor běžel zase jako hodinky.
I tohle ke kapitánské praxi patří.
Kapitán není jen člověk za kormidlem
Během těchto dvou týdnů jsme procvičili desítky přístavních manévrů, kotvení, práci s plachtami, noční plavbu i řešení technických závad.
Ale ještě důležitější bylo něco jiného.
Kapitán musí umět rozhodovat pod tlakem, komunikovat s posádkou, řešit nečekané problémy a zachovat klid, i když se něco pokazí.
Přesně proto mají výcvikové plavby takový smysl. Neučíme se jen ovládat loď. Učíme se být kapitány.
